Smysl mého života

7. dubna 2017 v 20:16 | Patrona |  Jen tak..
K čemu je život? Co je smyslem našeho života? Vyhrát miliony, vdát se, mít 3 děti a hezkou vilu na kraji města. Někomu ale stačí málo, láska, přátelství a mít z čeho žít..


V poslední době uvažuji nad tím, co mi život dal a vzal, čeho bych chtěla dosáhnout a proč dělám, co dělám. Začneme ale od začátku...

Byla jsem na střední. Nebyla to nějak zvlášť super škola, no ale i tak byla nejlepší v oboru v celém kraji. Našla jsem si tam přítele, se kterým jsem byla víc než spokojená, a on se mnou. Zašlo to ale až tak daleko, že mu na mně začalo časem všechno vadit. Že nejím maso, že si na vše stěžuji, a blablablaa.. Snažila jsem se mu dokázat, že každý má právo být takový, jaký chce být. A jemu to pořád nestačilo.. :) Školu jsme zvládli oba výborně - maturita s vyznamenáním.

Po maturitě začla výška - on jel do Prahy, já zůstala v rodném městě. Šla jsem snad na tu nejhorší školu, ale jen pro to, že ty předměty vypadaly zajímavě. Prostě jsem si myslela, že mě to bude bavit. Šla jsem na ni dálkově, protože mě už i na střední nebavilo pořád sedět v lavici a usínat. Chtěla jsem si přivydělávat, odstěhovat se a být nezávislá. Našla jsem si jednu práci, kde pracuji za tolik, že si vydělám akorát tak na nájem, jídlo a moc mi nezbyde. Ne, a ještě jsem se nepřestěhovala.. :)

V září po maturitě přišel den, kdy přijel, řekl ahoj a už jsme se neviděli. Zůstala jsem stát se slzama v očích a nechápala proč. Nedokázala jsem to pochopit. Do konce roku jsem skoro každý den brečela, v práci jsem dělala dobrovolně přesčasy, jen abych nemusela na nic myslet. Celý další rok jsem se snažila se s ním spojit, dát vše zpátky, nic jiného mě nezajímalo. I když mě psychicky týral, já se nedala a furt jsem to viděla s růžovými brýlemi. Jenže mu pořád něco vadilo, že jsem jaká jsem, že mám práci ze které se sotva uživím a že mám na víc, na ,,lepší život"..

Po roce bez něj, po roce na výšce, po roce v práci přišel den, kdy jsem pochopila, že mě škola nebaví. Měla jsem Ačka a Béčka, ale to mi nestačilo. Hledala jsem smysl v tom, proč se vlastně dál učím. Chodila jsem do práce, která nebyla a není nic moc, ale baví mě a jsem v ní dobrá, ne-li nejlepší. A škola? Ta byla jen kvůli diplomu. Jenže k čemu diplom, když mě to nebaví? K čemu dělat věci, které mě nebaví? Kvůli penězům? To už ze mě může být rovnou ku*va.. Prachy za to jsou a nemusí mě to bavit.. :D Tak padla i škola. Výsledkem byla práce, která není nic moc, ale baví mě. A život bez něj...

Teď už spolu nejsme rok a půl, a já konečně pochopila, že s ním být nechci. Vlastně chci, ale nechci být někým jiným, chci být sama sebou. Chci, abych měla život, který mě baví a jsem s ním spokojená, a ktomu nepotřebuji luxusní práci, která mě nebaví a přítele, který mě chce jinou, než jsem. Nepotřebuji mít miliony ke štěstí, nepotřebuji bydlet v nějakém super baráčku na kraji města. Chci žít, mít šťastný život bez starostí. A je mi jedno, že budu muset do konce života dřít a že nebudu jezdit na dovolenou do zahraničí..

Možná si říkáte, mladá blbá.. Ale řekněte mi, proč bych měla žít život plný strachu, nenávisti, nudy a nepochopení? Kdyby to šlo, tak se sbalím a jedu někam za domorodci. Nepotřebují nic a přece jsou šťastní. A možná i tento život vidím skrz růžových brýlí, ale aspoň mi to dává nějakou tu naději na lepší život.. :)

PS: Myslím, že jsem se asi zamilovala. Znovu. Jenže on(2) to asi neví.. A já jsem trdlo.. Tak snad to nedopadne blbě.. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama