Strach

4. června 2017 v 8:34 | Patrona |  Jen tak..
Je krásné slunečné ráno. Vstanu. Nachystám se a jdu ke dveřím, když v tom slyším, jak mě můj vnitřni hlas prosí na kolenou, abych nikam nešla. ,,Prosím, prosím ne!!" Začínám být nervózní, chvěju se. Nechci tam jít, bojím se.


Jednoho únorového dne roku 2010 jsem šla jako obvykle do školy. Den jako každý. Zazvonilo a hurá domů! Jela jsem s kamarády autobusem, vystoupila a šla směrem k baráku. Po cestě mě zastavila jedna holka tmavší pleti, která mi začala nadávat. Napadla mě. Chytla mě za vlasy a tahala po zemi. Nikdo si toho nevšímal, nakonec ji zastavil její starší bratr, ale už bylo pozdě. Utekla jsem domů, slzy všude, klepala jsem se. Byla jsem tam sama. Úplně sama. Začalo mi to docházet..

Pamatuji si, že jsem byla v pořádném šoku. Nevěděla jsem, co dělat. Co bych asi tak měla dělat? Bylo mi skoro 14 a nikde nikdo. Potřebovala jsem pomoc. Napsala jsem kámoši, který mě dokázal uklidnit. Odpoledne přišla mamka z práce domů, ještě ten den jsme jely na pohotovost, kde mi řekli, že jsem fyzicky ,,ok". Ale psychicky to ještě zhoršili..

Řekla jsem si, že budu silná a že to přežiju, přece mi nic není, ne? Tak dalších pár měsíců proběhlo relativně normálně, když v tom, na konci srpna, mi rodiče oznámili, že se stěhujeme. Ze zapadákova do centra města. Byla jsem celkem smutná, ale nic víc. Posledního srpna, den před školou, den před stěhováním mi hráblo. Doslova. Nechtěla jsem jít pryč, tak jsem opět brečela jak šílená. Babička má doma pomalu lékárnu, tak mi dala nějaký prášek na uklidnění.

Přestěhování jsem přijala. Co jiného mi taky zbývalo, rozhodnutí už padlo. Celý následující rok jsem jezdila do staré školy - přeci jen mi chyběl už jen 1 rok a byla jsem zvyklá na naši třídu. Problém začal v tom, že se do toho autobusu všichni lidi skoro ani nevešli. Sardinky v MHD. Začalo mi být úzko, odmítala jsem jezdit do školy. Měla jsem panické záchvaty z toho, že musím mezi lidi. Potřebovala jsem pomoc. Vážně..

Uklidňovalo mě to, že jsem sama. Pak to bylo horší - bála jsem se už i být sama. Necítila jsem se dobře nikde. Chudák mamka mě musela v tomto stavu vidět. Opravdu se divím, že byla tak silná a že to se mnou přežila. Věděly jsme, že doma mi už nikdo nemůže pomoct. Tak jsem začala navštěvovat psychologii, kde byla opravdu hodná paní psycholožka, ale ani ona mi nedokázala pomoct. Tak jsem skončila na psychiatrii, kde byla fakt divná doktorka, neměla jsem ji ráda už od pohledu. Napsala mi nějaké prášky, po kterých jsem byla mimo. Chodící mrtvola.

I když jsem byla na práškách, pořád jsem cítila nějaký ten strach, který bylo třeba překonat. Dostávala jsem od doktorek primitivní úkoly, jako např. jít do obchodu, zaplatit, mít nějaký kontakt s cizími lidmi. Nelíbilo se mi to, a nelíbí se mi to doteď, nicméně teď už u toho nedělám takové scény, a když musím, tak jdu.

Základka skončila, začala střední. Na střední byl adaptační kurz. Opravdu bych dala vše pro to, abych tam nemusela jít. Ale musela jsem. Kdybych tam nešla, doktorky mi hrozily Opavou. A tam jsem nechtěla jít víc. Tak jsem opět překonala svůj strach a šla na adapťák. Musím říct, že to nebyla taková hrůza, zabavila jsem se, poznala nové lidi a nějak jsem se už moc nebála.

Pak jsem poznala jednoho kluka, do kterého jsem byla blázen. Byl jako má droga, potřebovala jsem ho a s prášky a doktorkami jsem se pomalu rozloučila. Začalo mi být líp, mnohem líp. I když náš vztah skončil, nelituji toho. Kdo ví, co by bylo, kdyby tu nebyl. Ale jak odešel, na pár měsíců jsem si myslela, že to už nezvládnu. Ale zvládla jsem to, žiju.

Myslím, že nikdy nebudu jako předtím, ale s tím se žít dá. Nebudu ráda chodit do společnosti, vždy se budu líp cítit sama. Mám ale takový pocit, že se to časem změní.. A i kdyby ne, samota je přece fajn.. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama