Divnocit

28. listopadu 2017 v 17:44 | Patrona |  Jen tak..
Je to takový ten divný pocit, kdy víte, že to má být jinak, máte chuť s tím něco udělat, ale nevíte co...


Miluji ho. Řekla jsem mu to. Nevěří mi. Nevěří nikomu. Myslím to vážně. Myslím to vážně?? Brečím, takže asi jo.. Asi určitě.. Určitě!

Kdysi jsem si myslela, že nebudu mít víc, než jeden vážný vztah. Myslela jsem si, že nám to vydrží. Myslela jsem, že mě miluje tak, jako já jeho. I když jsem se zamilovala do druhého (a došlo mi to až o pár let později..), nedala jsem to v sobě znát a veškeré mé city k někomu jinému si zakazovala. Měla jsem jen ho. Můj střed vesmíru. Takové to, když mě na Zemi nedrží gravitace, ale on. Dokázala jsem se bavit i s jinými, ale to byli vždy jen kamarádi. A když jsem začala cítit, že mám někoho ráda víc, ihned jsem s tím přestala. Je to jednoduché, když máte pro co žít.. Ale co pak, když vám váš střed vesmíru řekne sbohem? ...

Co pak, když ztratíte důvod žít? Když vás už nic nebaví, probrečíte dny i noci, nevíte co dál, nevíte proč, nevíte nic. Jste jen malá uplakaná schránka, kde malincí mužíčci kopou malý hrob pro vaši duši.. Chtěla jsem být sama. Po ničem jiném jsem netoužila. Sama, workoholička. Co jiného bych asi tak mohla dělat? Bez chlapa.. Nic než práce nezbývá. Práce od rána do večera, dobrovolník na přesčasy, víkendy, žádný volný čas.. Ideál - kdysi.

A teď? Pochopila jsem vše. Zakazovala jsem city, které jsem si zakazovat neměla. Milovala jsem dva zároveň, ale kterého víc? Dříve bych řekla, že toho prvního.. A teď? Ne. Jen jsem se bála změny. Bála jsem se, že mu ublížím. A on pak ublížil mně. Měla jsem být rychlejší. Ale to bych pak nebyla já. Neumím být zlá. Mé svědomí mi to nedovolí...

Vykašlala jsem se na to. Trápit se nemělo cenu. Čas šel dál, tak jsem se hla. Díky tomu, kterého jsem milovala víc..

Po pár schůzkách se nezamilujete. Na lásku musí být čas. Ale co jsem měla říkat já, když jsem se do něj zamilovala už dřív? A až pak mi to došlo.. 5 let kolem sebe chodíme, skoro denně se vídáme a nic. Nechtěla jsem, aby to skončilo tak rychle, jako to začalo. Bylo to, jako bych znovu našla důvod, pro co žít. Vykašlala se na začátek vztahu a chovala se tak, jako bychom spolu byli už léta. Však ono to tak taky ,,bylo", ne? Ani nestihl poznat mou světlou stránku, a už jsme se nevídali..

Každý by chtěl druhou šanci - i já. Chci, aby mě poznal takovou, jaká jsem. Ne takovou, jak jsem se chovala před ním. Ale to musí chtít i on. Taky si myslím, že je zlý, i když vlastně není, ale nijak mi to zatím nedokázal.. Když budeme oba ,,zlí", tak se nikam nehneme. Ale když budeme oba ,,hodní", tak kdo ví, co bude. Ale mohlo by být i něco víc... Doufám...

A tak končí pohádka o tom, jak jsem čekala a nedočkala se. Ámen.


Kdybych si měla vybrat mezi tím, tamtím či tamtím, vždy budeš Ty ten na prvním místě.. I když to před pár lety vypadalo jinak, kdybych nebyla srab, kdybych byla mrcha, víš to mnohem dřív...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama